Raseiniai - Útok přes Dubycu #3

Situace se zatím nezdála tak hrozná. Kajika se Zdeněcovi podařilo udržet v uctivé vzdálenosti od Matovščiny, Alfréd se sice už s několika jednotkama přes most dostal, ale ztráty které při tom utpěl nás uklidňovaly a Panzer po několika marných pokusech podobně násilnicky překročit železniční most ustal v jakékoliv činnosti. Na východ se nepouštěl a u železničního mostu jen přešlapoval. Já tak mohl rychle přesunout tanky z východu do Markovščiny a podpořit obranu zde ...

Pak nám ale zamrznul úsměv na rtech ... přes silniční most a zátaras za ním se dostala i Hajajova útočná děla (přestože jich třetinu utopil po pádu z mostu) a dobrá půlka Alfrédovy pěchoty, která přežila přechod a z chodu a plni rozzuření nad vysokými ztrátami se vrhli do koordinovaného útoku s Kájikem na Markovščinu ...

Před hrozícím obklíčení našich sil ve vesnici sme byli nuceni pomalu ustupovat podél silnice na Vitebsk. Ústup probíhal poměrně spořádaně, i když nějaké ztráty sme taky utrpěli (a to obzvláště od děsivých náletů luftwaffe, která terorizovala vše, co se objevilo na oné silnici). Naštěstí Panzer u železnicčního mostu stále neútočil, a to i přesto, že naše obrana se začala stahovat i zde, a tím pádem nám ani nemohl odříznout ústupovou cestu. V týlu nepřítele zůstal jen osamocený bunkr u silničního mostu ...

Poměrně spořádaně se nám tedy podařilo vyklouznout z pasti v Markovščině, ustoupit po silnici a postavit novou obrannou linii na předměstí Vitebska. Tam pak už jen dorazily předsunuté jednotky pronásledovatelů, které byly snadno odraženy ...

Na úplný závěr pak přišly akce záškodnických jednotek. Nejprve se MPMV pokusil vyrazit z bunkru do útoku na Markovščinu, ale tam byl očekáván a odražen ...

V té době jsem i já vyrazil z Vitebska na rychlou jízdu s dvěma četama BT-7, prokličkoval frontou nepřítele a obsadil VP u bývalé seskokové zóny německých paragánů ...

Tím se nám podařilo udržet vítězství na naší straně, přestože jen minoritní. Bylo naším velkým štěstím, že Alfréd s Hajajou si k útoku vybrali silniční most a ne železniční, protože překročení Dviny v těchto místech by znamenalo oddělení sil v Markovščině od Vitebska, které mohlo pro nás být katastrofální. Kdyby navíc v tu samou dobu Panzer zaútočil na okraj minových polí, tak bych měl velké problémy ho zadržet a pád Vitebska by byl pravděpodobně nevyhnutelný. Takhle Alfréd a Hajajou utrpěli velké ztráty při přechodu přes silniční most a Markovščinu obsadili teprve po společném útoku s Kajikem, který vlastně musel čekat až se dostanou přes řeku. Na útok na Vitebsk už jim pak nezbýval čas ani síly a německé jednotky z Vitebska viděly jen vzdálený zamlžený obzor. To, že byl Panzer po celou tu dobu úplně pasivní a krom malého pokusu o přechod železničního mostu se o nic nepokusil, pak byl poslední hřebíček do rakve německého neúspěchu ...

Předchozí    stránka